*KOUZLO JARA*

 

Již první paprsek pohladil zemi,

 

ptačí zpěv krajinou se nese,

 

žluté květy z probuzení hledí k nebi,

 

zelená krása prostoupila i tmu v lese.

 

Nový život jaro vdechlo všem,

 

jako kouzlem zrozené,

 

snad může se zdáti snem,

 

pouhou iluzí neviditelnou rukou stvořené.

 

Stačí se té nádhery dotknout,

 

vychutnat její chuť i vůni,

 

na kolena do mechu kleknout,

 

pokorně se poklonit moci, která nad vším trůní.

 

V srdcích rozezvonily se zvonky,

 

i vody otevřely náruč blankytnou,

 

zázračná míza procitnout nechala mladé stromky,

 

větvičky pro křišťálové kapky, co se na nich zachytnou.

 

Jsou koncem zimy znamení,

 

v tu dobu zázraky se dějí.

 

Tři měsíce opojivého mámení,

 

pro všechny, kteří do nové éry spějí.

 

 

 

*LETNÍ BOUŘE*

                                                          

Je vidět horká zrnka písku,

 

a teplý vzduch z nich stoupající,

 

když  hřmění je na blízku,

 

zem chladí kapky padající.

 

Pod ochranou stínů odpočinek končí,

 

déšť nemilosrdně smočí vše,

 

co do cesty mu vkročí.

 

Za chvíli usíná to zvíře neklidné,

 

krajina drahokamy září,

 

zas mezi mraky objeví se světlo vlídné

 

a úsměvem obdaří mnoho tváří.

 

 

 

*JAKÝ JE PODZIM?*

 

Psát barvité básně,

 

takové jak podzimní listí,

 

aby každému četly se krásně

 

a jejich verši nechaly se nésti…..

 

Však nalézt ta správná slova,

 

zkoušet svoji fantazii,

 

vymýšlet je zas a znova,

 

těžký úkol pro poezii.

 

Když zrovna podzim je,

 

tu psát o šedé obloze,

 

že jinovatka trávu pokryje,

 

zní to přec tolik stroze……

 

Listopad však těžko popsat můžeš,

 

v myšlenkách ale vzhled jeho nezměníš.

 

Tak jako když v létě kvetou růže

 

a ty si k nim jen přivoníš.

 

Když tažní ptáci k nebi letí,

 

podzimní královna začala vládnout,

 

ta krása v hlavě zůstane ti,

 

ji nedokážeš správně vystihnout.

 

 

 

*KRÁSA ZIMY*

 

Nastavíš své dlaně sněhu

 

a sleduješ, jak na nich vločky roztávají,

 

v tom myšlenka závěje přinutí tě k běhu,

 

stopy za tebou zas zapadají.

 

Ze svahu sjíždíš s hlavou zakloněnou,

 

a víš, že zima blázna udělala z tebe.

 

Chlad začínáš cítit na kolenou,

 

pak rozlévá se po celém tvém těle.

 

Koukni na vrcholky smrků,

 

jak pod tíhou pokrývky bílé,

 

ztrácejí na dechu,

 

své hrdosti a síle.

 

Z okouzlení probudí tě hlasy,

 

dětí dovádějících na kopci.

 

Do čepice schováš si rozpuštěné vlasy,

 

vydáš se cestou domů, tepla schovaného na konci.